Tomáš Klus - Neklid

Déšť smývá barvu z plakátu na staré zdi,
co vede od tvého domu až do Klimentský,
na rohu ulice postarší prodejce knih,
už dlouho nepřišel jediný zákazník ,
kouří, přes zákaz na dveřích.

Pošťák je floutek a čte vzkazy na pohlednicích,
v divadle loutek dnes hrají ochotníci,
jediná láska jejich života visí.

Zatímco
ty ležíš ve vaně a snažíš se zastavit krev,
teče ti po rukou a zasychá na šatech,
svázané zápěstí páskou na koberce,
a malí kluci kreslí na sklo kosočtverce.

Když z těla vyprchá život, stydne.
Když z těla vyprchá život, je klidné.

Národní třídu zas ovlád slepý harmonikář,
a jeho věčně spící pes a starý taxikář,
kterému vadí, mládí.

Přes všechny prosby déšť doposud neustal,
v průchodu políbil Janu ženu na ústa,
bylo to poprvé, co cítil lásku,
I ona následné dotyky zpoplatní,
obnos ať dorazí na účet do dvou dní,
pak oba splynem, s plynem.

Zatímco
ty ležíš ve vaně a snažíš se zastavit krev,
teče ti po rukou a zasychá na šatech,
svázané zápěstí páskou na koberce,
a malí kluci kreslí na sklo kosočtverce.

Když z těla vyprchá život, stydne.
Když z těla vyprchá život, je klidné.

Klidné, klidné, klidné,
klidné, klidné, klidné,
klidné, klidné, klidné,
klidné, klidné, klidné..