Tomáš Klus - Nenávratná

Z výkladních skříní půvab manekýn
můj výlet do bezčasí,
sem jistě jiný, sem teď kdekým,
objeť nevědomé krásny,
asi ne na pohled,
ale na dotek beztvarý.

Bez tváře cizoty,
vzdálen na své neznačené trase,
jsa vystrašen šepotem, úst co zdály se bezhlasé,
chci z tvých průsvitných dlaní zase pít.

A z cizích veršů,
pak skládám věty,
z labutích per peruť prolét mimo světy,
spíš-li s ním, s ním-li spíš.

Být blíž a schopen odpustit,
pod víčky mít skrýš,
držet se a nepustit,
jako stalo se to,
když jsme mlčením křičeli a sváděli se k pláči.

Stačí místo slov jen vzplanutí,
ta poezie citu,
a krajina je bez hnutí,
jen tvá melodie zní tu,
příběh bohéma a poety,
přitom jen já a tamty.

A z cizích veršů,
pak skládám věty,
z labutích per peruť prolét mimo světy,
spíš-li s ním, s ním-li spíš.

A z cizích veršů,
pak skládám věty,
z labutích per peruť prolét mimo světy,
spíš-li s ním, s ním-li spíš.

Už vím že pod polštář ukrýváš,
vzkazy psané spánkem,
v koupelně za zrcadlo,
svou vůni s heřmánkem,
tak dobře znám poměry ztrát,
z obou stran.

Barvami slov,
jen přikrášluješ pravdu,
ve vzduchuprazdnu,
zkoušíš předejít pádu,
zadumán, sám si zustaň, srabe!

A z cizích veršů,
pak skládám věty,
z labutích per peruť prolét mimo světy,
spíš-li s ním, s ním-li spíš.